VOŇAVÝ VÍKEND

3x CACIB NITRA - 2.- 4. 6.2017

Výstavy v Nitře mám moc rád - a to hned z několika důvodů. Příjemné prostředí, bezvadné velké kruhy a množství prostoru kolem nich. Většinou pohodová atmosféra a navíc naši pesani tam nejsou neúspěšní ...
Ale je zde ještě jeden důvod, proč tam tak rád jezdím. Velký důvod. A to je setkání s našimi kamarády "Kasanovci" - Majou a Milanem Kasanovými. Vždy u nich spíme a kromě výstavy si najdeme i dostatek času na společnou zábavu a relax.
A stejně tomu bylo i tentokrát. S Majou jsme si naplánovali naši výstavní účast na pátek a neděli, sobotu jsme si nechali jako relaxační den určený pro oddech a pokec (samozřejmě o kavalírech). O tomto jsme se zapomněli zmínit Radkovi, který spolu se synem doplňoval naši partu.

Příjezd ve čtvrtek večer, páteční ráno a dopoledne věnováno koupání a úpravě vystavovaných jedinců a pak odjezd na páteční výstavu. Úprava se nám velmi povedla a my věřili, že nám vydrží až do nedělní výstavy bez dalšího koupání, jen s umytím "podvozku". Óó, jak moc jsem se spletl ...

Je nádherné sobotní ráno a my v kolektivní zábavě popíjíme kafíčko či čaj na verandě a pomalu snídáme. Prostě se necháváme rozmazlovat a naplno si užíváme skvělé pohostinnosti Kasanovců. Lecjaký penzion by se měl u nich učit, co znamená pojem "Švédský stůl" ... 

Loučím se s ostatními, sedám do auta a jedu do 10km vzdálené Vyhne, kde je podniková prodejna místního pivovaru Steiger. Milošek mne požádal, abych mu tam nakoupil jeho oblíbené nealko pivo. Měl jsem velké štěstí - prodejna po zimní přestávce otvírala první den. Při pohledu na široký sortiment nealko piva jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jaké z nich Miloš chce.
Ale to přece nevadí, zeptám se, mám telefon
Volám Miloškovi - a je obsazeno.
Čekám a za chvíli to zkouším znovu. Obsazeno.
Omlouvám se paní prodavačce a odcházím před prodejnu.
Znovu obsazeno.
Uvědomuji si, že Milošovi občas blbne telefon.
Tak volám Marušce. Obsazeno.
Sedím na lavičce, vnímám vůni sladu z pivovaru a volám jim na střídačku. Obsazeno. Oba.
Pak mi to konečně zvedla Maruška. Je 10:52. První pokus o hovor jsem uskutečnil v 10:34.

"Ahoj Maruško, máš tam někde Miloše? Potřebuji se ho na něco zeptat."
"Nemám, je v obchoďáku. Teď už bude platit, zavolej mu za chvíli."

A v tom okamžiku mi to všechno došlo a já se začal strašně smát. Sice vím o nakupování po Internetu a dovozu až do domu, ale Maruška to dotáhla do dokonalosti. Tomu říkám "nákup po telefonu" ...

Nákup konečně dokončen, vše naloženo a já mám ještě dost času do oběda. Tak si zajedu najít nějakou kešku. Vyjíždím na "Červenu studňu" a přes "Sedlo pod Cukmantlom" se druhým údolím vracím zpět. Kochám se krajinou a divoce se kroutící silničkou se pomalu blížím ke kešce věnované jedné staré hornické štole.

U pěkně zrekonstuovaného vchodu do štoly je malé posezení a místo pro zaparkování auta. Jedno už tam ale stálo a tak jsem se s trochou snahy nacpal vpravo vedle něj s pravým předním kolem již na svahu příkopu. Vystupuji a jdu se podívat ke štole. Obdivuji portál a opájím se omamnou vůní rozkvetlých stromů.
Posádka druhého auta  nastupuje do auta a odjíždí. Otáčím se a sleduji jejich odjezd.
A najednou vidím, jak se moje auto pohnulo. Samo. Špatně zařazená rychlost.
Nevěřícně koukám, jak se rozjíždí a směřuje si to do příkopu.
Stojím bezmocně 15m daleko.
A pak jen rána.
Byl tam betonový propustek.

Na pocit, kdy jsem se nevěřícně koukal na to, jak si moje auto vybralo místo k parkování dle svého rozumu a hned se jelo přeparkovat, asi nikdy nezapomenu.

Po chvíli se probírám z omámení, startuji a zkouším z příkopu vyjet. Marně, auto leží na bříšku. Zastavuje mladý pár s VW a zkouší mne vytáhnout. Po dvou přetržených lanech nám dochází, že tudy cesta nevede. Ale oni se nevzdávají a ochotně obtelefonovávají přátele a známé a během 20 minut seženou traktor s navijákem. Loučí se a odjíždí. A já čekám 1:40 hod na záchranu. Dosyta si užívám úžasné vůně květů a čersvě posečené trávy. Konečně je zde traktor. Zastavujeme provoz na silnici a během chviličky je auto venku. Beru vázací drát a přivazuji všechny utrhané části a konečně odjíždím.

Přijíždím ke Kasanovcům a všichni se diví, kde jsem tak dlouho. A já nevím, jak to říct, aby nenastala revoluce. Pak to prozrazuji Milanovi a jdu mu auto ukázat. Kouká, směje se a z hlubin své škodolibé dušičky tahá jednu vtipnou poznámku za druhou.   A přesně v tom okamžiku přijíždí Radek ze sobotní výstavy a s chutí se k Milankovi přidává. Proč zrovna já musím mít tak vtipné kamarády ? 

Za chvíli to už ví i Maja. A zůstává ten nejtěžší oříšek - jak to říci Zdence, aby to ve zdraví přežila ona i já ?
Sedíme u stolu a začíná to nevinnou poznámkou. A já se začínám "přiznávat". Krátkými větami. Po kousíčkách. Pomalu. A Zdena se jen pořád ptá: "A dál? A dál? A dál?" Pořád dokola. Mockrát. Těžko spočítat. A kamarádi se baví ... 
Tuto scénu by asi stálo za to zfilmovat - podle slziček smíchu posluchačů by asi měla velký úspěch ...

Chvíli po odpolední kávičce jdeme se Zdenkou na "uklidňující" procházku. Většina ostatních "siestuje" a tak se k nám přidává jen Radkův syn - Dáda. Opouštíme pozemek a míříme na delší trasu. Máme s sebou ve smečce i dva psy - Rubense a Nicolase, nachystané na nedělní výstavu, tak se snažím volit cestu, kde nehrozí ušpinění. Proslulou silážní jámu, do které před rokem zaparkoval Fabio, obcházíme obloukem. Dokonce opouštíme i polní cestu a jdeme po louce, kde není prach, zato nádherně voní polními květinami.

A to byla první chyba.
Rubens vyrazil na lov.
Chvíli s ním běhal i Nicolas. Nechali jsme je - běhali po krásné husté trávě a pohyb jim rozhodně neuškodí. Za chvíli se Nicolas vrací a daleko od nás zůstává Rubens osamocen. Zastavuje se na jednom místě a hledá ...
Za chvíli ho odvolávám a on se pomalým klusem blíží k nám.
Podezřele pomalým klusem.
Něco mu kouká z tlamičky.
Nožička.
A na druhé straně ocásek.
Rubens má myšičku.
Zdenka je na omdlení.
"FUJ ! Pusť !" volám na zrzka.
Podíval se na mne, jak na debila. "Pánečku, já si ji našel, já si ji ulovil, já si ji sežeru !" A dvakrát kousl a polkl. A spokojeně se olízl.
Zdenka omdlela.
Tedy téměř. To, co si Rubens vyslechl ze Zdenčiných úst o prasatech, o vydědění, o konci mazlení, o .....  - to je prostě nereprodukovatelné.

Dostávám záchvat smíchu a na chvíli přestávám hlídat Rubense.
Druhá chyba.
Nevěnuji pozornost tomu, že zmizel v malém křoví u cesty. U něj to není nic nenormálního, má povahu lovce.
Bohužel mne ani nevarovalo, že za ním bleskově a ochotně zmizel i Bastien s Kenzem.
Mým unaveným mozkovým buňkám došlo to, že něco je špatně, až v okamžiku, kdy jsme vycházkovým tempem došli k onomu křoví a já slyšel: ˇČvach, mlask, čvacht ..."
Začal jsem nepříčetně řvát spoustů povelů. Co si mysleli chlupáči, když mě slyšeli - to bych snad ani vědět nechtěl.
Ale postupně vylézali neochotně na cestu.
A to už jsem byl na omdlení i já.
Z Kenza byl až po břicho černý plášťák - bílé nohy kamsi zmizely.
Místo BH Bastiena vylezl jakýsi trikolor.
Rubens šel ven poslední. A ten vzal výstavní úpravu vskutku po svém - vyválel se v tom.
A všichni smrděli neuvěřitelným způsobem.
Neměl jsem odvahu do křoví vlézt a zjišťovat, jaký druh bahenní koupele si naordinovali. Ale podle toho, jak byli černí a jak šíleně smrděli, to bylo zřekmě hnijící bahno v kombinaci s močůvkou.

Nejkratší cestou jsme zamířili k vaně určené na koupání psů. A začal jsem sprchovat Kenza. Jenže ta černá hmota se držela na chlupech naprosto neuvěřitelně. Odmítala se pustit. A ten smrad ... 
Nastoupila Zdenka s chemií. Postupně zvládla Kenza i Bastiena. Ti byli vypustěni na trávník, aby na sluníčku uschli.
Na řadu přišel ten největší špindíra. Rubens. Ale i toho zvládla úspěšně.
Nastupuji já a povolávám do boje kartáče a fén. Po 40 minutách usilovné práce mám zrzka připraveného na ráno.
Beru ho do náruče, že ho dám dolů na zem. A něco se mi nezdá. Takže s ním v náručí pokračuji za ostatními.
Postupně ho všichni očichávají a shodují se na názoru, že smrdí. Levý bok odolal snaze o očistu a zachoval si specifický odér.
Takže znovu do vany a celou výstavní úpravu si z cvičných důvodů dáme ještě jednou.
Miluji tohoto psa ! 

Nedělní výstava již proběhla v klidu, bez nečekaných překvapení.
Loučíme se a odcházíme k autům. Dva psy dávám do kufru do kennelky, Kenza s Rubensem přivazuji k rozvaděči před autem na dlouhé vodítko. A věnuji se skládání velké hromady věcí do malého auta. Zdenka mezitím stojí kousíček od psů, kouří a debatuje s Majou.

Konečně je vše v autě a já se otáčím ke psům. A vidím jen napnuté vodítko směrem za rozvaděč. Na povel psi nereagují a tak beru za vodítko a tahám. A opět jsem málem omdlel.
Rubens pojal oslavu čerstvě získaného titulu "Slovenský Šampión krásy" po svém - našel si jedno krásné, voňavé, mazlavé h.... a dal si ho ke svačince za vydatné pomoci Kenza.
A jelikož bylo h.... mezi dvěma srostlými stromy špatně přístupné, museli se hodně snažit.
A snažili se.
Měli ho všude - na tlamičkách, na šňupácích, na čelech, na hlavách ...
Nechybělo moc a šli domů pěšky za autem ...

Není nad krásný a voňavý víkend !!!