Plíživá infiltrace

Kavalír je zvláštní stvoření. Milý a milující, něžný, oddaný, ale také nesmírně vychytralý ...

V naší společné domácnosti lidí a psů to začínalo stejně jako ve většině jiných domácností ...

Poté, co jsem přišel do Zdenčiny domácnosti já, opatrně jsem začal naznačovat, že pes do ložnice FAKT nepatří. A vzápětí, po zjištění, že Dilíšek nesmírně chrápe, se mi podařilo přesvědčit "maminku Zdenku" a vydali jsme zákaz vstupu do ložnice. A dodržovali. Tedy - když jsem náhodou musel služebně odjet na více dnů, bylo mi divné, kde se v posteli objevilo najednou tolik chlupů. Ale vždy jsem dostal věrohodné vysvětlení ...

Poté, co naše minulá generace chlupáčů packu v pacce, silami společnými a nerozdílnými, úspěšně zlikvidovala sedačku, byl jim vydán zákaz vstupu na tu novou. A vcelku úspěšně se nám dařilo toto prosazovat.

Když členové původní smečky jeden po druhém přešli přes Duhový most, přišla mladá generace. A to byl ten okamžik, kdy začal "úřadovat" Bastienek - typický kavalírek se svou vrozenou vychytralostí a vytrvalostí.

Zakázali jsme mu přijít zleva, zkusil to tedy zprava. A když nesměl ani zprava - tak vzadu je přece také cestička ...

Vyskočil si na sedačku.

Na povel DOLŮ se vyčítavě podíval "Fakt to myslíš vážně ?" a neochotně seskočil.

Ale jen proto, aby vzápětí vyskočil přímo na klín. A vítězoslavně mrkl jedním očkem a přitulil se. No jo - na klín, tam on mohl. To není sedačka.

Jenže vzápětí se pomaloučku sesunul vedle člověka a dál se nechal hladit. Na klíně je přece teplo - musí se ochladit. A pak se nenápadně přesunul na druhý konec sedačky, kde se uvelebil a dělal neviditelného psa. Vcelku úspěšně. A než jsme si to uvědomili, užíval si svého vítězství. A tak pomaloučku, polehoučku, získaval dobytá území a dláždil cestu dalším členům smečky. Dnes už kavalíra na sedačce bereme jako plyšovou barevnou dekoraci ...

Po odstěhování starší dcery jsem zabavil její pokoj a vybudoval svojí pracovnu - místnůstku nabitou množstvím počítačů a jiné elektroniky, kde zůstává stěží ulička na projití. A pesani dostali striktní zákaz vstupu - příliš velké množství krásných drátků svádělo ke kousání. Ze začátku to byl boj plný škrábání na zavřené dveře, ale za čas si zvykli - když jsme doma byli všichni.

Jenže - odpoledne jsem býval doma povětšinou jen já. A to kluci leželi za zavřenými dveřmi a škrábali a kňučeli. A jak dlouho to jde vydržet ?  Já to vydržel tak tři týdny.

A pak jsem ty dveře otevřel. Aby na mě viděli. Ale dovnitř nesměli.

Zůstavali za prahem.

Dva, tři dny.

A pak byly přední packy v pracovně. Bastienovy packy.

"Zpátky" velím.

Poslechne. Jednou, dvakrát ...

A pak už jsou v pracovně i ty zadní ... A den po dni, kousek po kousku, se zkracuje vzdálenost mezi ním a židlí, na které sedím ...  Až se jeden den limitně přiblížila k nule. A já pomalu ustupoval a vyhazoval ho z místnosti s daleko menší intenzitou. Ale pořád nebyl zákaz zrušen ...

Jedno odpoledne sedím, koukám do počítače a trápím si hlavu nějakými nesmysly. A podvědomě vnímám nějaký zvuk, který do této domácnosti nepatří.

Vnímám, ale nereaguji. Přemýšlím nad problémem.

A pak je úkol vyřešen a já si opět začínám uvědomovat realitu kolem sebe. A onen zvuk, který podvědomě registruji už více jak dvacet minut, mě zaujal. Jdu se podívat, co to je.

U dveří pracovny jsem si málem sedl na zadek.

Ten záhadný zvuk byly Bastienovy packy prokluzující na naší plovoucí podlaze.

Neustále a pořád dokola prokluzující při jeho obrovské snaze.

Stěhoval si totiž pelech. Velký pelech. Přes celý byt. Z jednoho konce napříč bytem na konec druhý - ke mně do pracovny.

Když jsem viděl tu zarputilou snahu a obrovskou únavu, rezignoval jsem.

"Tak teda jo. Můžeš." povídám mu. Jeho napůl provinilý a napůl tázavý výraz se změnil na výraz naprostého vítězství. A když jsem pelíšek vzal a položil ho pod pracovní stůl na patnáct centimetrů vysoké podium, které tam je, vyskočil si do něj, blaženě se na mne podíval, vítězně se zazubil a okamžitě usnul. Věděl, že vyhrál.

Dobytých pozic samozřejmě využil i Kenzo a začal mi "bydlet" pod nohama, pod židlí. Bohužel - ta má kolečka. Těch zoufalých bolestných výkřiků a těch vytrhaných chlupů při mém neopatrném pohybu, těch bylo.

I když se do pelechu bez problému vejdou oba, situace se ustálila na tom, že Kenzo lehával na zemi před podiem a Bastien v pelechu nahoře. Prostě - on si ho donesl, tak byl jen jeho ...

Za pár dnů se vracím z toalety a vidím nervozního Bastiena, jak posedává, polehává na podlaze a nervozně pokukuje pod stůl. A tam leží s blaženým, škodolibým výrazem Kenzo a neskutečně si to drobné vítězství užívá a nechce Bastienka pustit k sobě. Ten to chvíli zkouší, ale proti Kenzově váhové a velikostní převaze nemá šanci.

Ale on není ten typ, který se lehce vzdává. Zanechal marných pokusů o přilehnutí ke Kenzovi a ulehl na podlahu. Za chvíli vstává a naštvaně (aspoň mi to tak připadalo) odchází z pracovny pryč.

A za pár vteřin slyším jeho hlasité: "Haf, haf, honem se pojď podívat, co se tady děje !" od vstupních dveří do bytu.

Kenzo startuje z pelechu jak raketová myška a smykem bere zatáčku do dveří. A jakmile přebíhá přes práh, v protisměru ho obíhá Bastien a smykem bere zatáčku k pelechu a s vítězoslavným zaštěkáním se v něm uvelebuje.

Kenza jsem neviděl do večera ... Ono to ostatně přes slzy smíchu nebylo jednoduché ...

Bastien je ovšem perfekcionista. On přece neskončí na půl cesty ... Poté, co jsem přítomnost pelíšku v pracovně začal brát jako samozřejmost, začal mne dloubáním šňupáčkem do nohy upozorňovat vždy, když se mu zdálo, že je potřeba pelíšek urovnat. A já se vždy ochotně ohnul a spravíl ...

Ale neskončil ani tady. V pracovně je ještě pohovka. A mám popisovat znovu průběh ?  Zbytečné - použil obdobnou metodu jako u sedačky.

A jak to vypadá dnes ?  Má svůj pelíšek pod stolem, na pohovku dávám již zcela automaticky psí prošívanou podložku ... Ale Bastienek stejně nejraději obsadí můj polštář ...