NA JIH, PŘÁTELÉ, NA JIH !

Trojvýstava Szombathely - Oberwart   - 15. - 16. 7. 2017

Psát zážitky z tohoto víkendu by asi nemělo tak úplně smysl bez lehkého návratu do minulosti. Teprve potom vyzní ta nádherná údernost úžasného titulku.

Téměř přesně před rokem, v červnu 2016, jsme vyrazili do Maďarska a Rakouska na známou trojvýstavu. Domluvili jsme se se Šárkou (chodí po výstavách se svým Bennym Habrovanské slunce - Welshcorgi Pembroke), že vyrazíme za hranice všedních výstav. A protože na těchto akcích má být veselo, přesvědčil jsem ještě Helenu s Danou, aby se k nám přidaly s druhým autem.
A co myslíte ? Bylo veselo ?
Bylo - a jak ... 

Již před odjezdem řešily naše dámy otázku oblečení. Druhý týden panovala totiž neskutečná tropická vedra. A my přece jedeme o nějakou tu stovku kilometrů dolů, na jih. Jak tam to horko přežijem ? Co na sebe ? A tak vyrazily na nákup hodně vzdušných šatiček ...   Samozřejmě netuše, co nás na jihu čeká.

Ale popořadě - je sobota hodně brzo ráno a my s velkým zpožděním vyrážíme na cestu. Jedu jako vedoucí auto a občas zapomenu, že za sebou mám Octávii s Helenou za volantem. A ta se mne snaží udržet občas s vypětím všech sil. Na hranicích s Rakouskem děláme první "venčící" zastávku pro dvojnožce. Doplňujeme PHM a urychleně vyrážíme na další cestu. Ještě máme před sebou pár hodin jízdy.
Cesta po jedné z rakouských dálnic ubíhá v pohodě. Tedy až do chvíle, než se opět ohlásily moje vnitřnosti. Jsou to poslední dozvuky několikatýdenních problémů způsobených reakcí na antibiotka, kdy jsem často nestíhal běhat tam, kam každý chodí sám.
Samozřejmě si Šárka všimla mého poposedávání, lehce blednoucích lící a sevřených rtů a okamžitě ji vše došlo - ve vrcholném stádiu mých problémů (před nějakým tím týdnem) absolvovala totiž se mnou cestu na výstavu do Polska, kdy jsme poskakovali od benzinky k benzince, od toalety k toaletě ...  
"Copak, tobě se zase chce ?"
A následoval výbuch smíchu. Ten byl ovšem pouze počátkem jejího nekonečného vtipkování na účet mých vnitřností. Když viděla, jak zoufale se rozhlížím po dálnici, po ukazatelích a hledám nějaké vhodné odpočívadlo, mohla se smíchy potrhat.
Není nad dobrou kamarádku.

Ale na každého jednou dojde. Šárka pomalu ale jistě snižovala frekvenci svých žertíků, až najednou ztichla úplně. Letmý pohled na sedadlo spolujezdce - a ona je Šárka poněkud bledá.
"Copak ? " ptám se.
"Jestli okamžitě nezastavíš, tak ti počurám sedadlo !"
To mě dokonale odrovnalo a já se začal chechtat. Nezřízeně. Což ovšem vzhledem ke stavu chemických pochodů v mých útrobách nebyl zrovna ten nejlepší nápad.
Samozřejmě jsem neodolal a začal jí vracet její žertíky. Snažili jsme se nesmát, aby nedošlo k "neštěstí". A současně jsme se snažili dostat toho druhého do úzkých.
A když už to bylo opravdu k nevydržení, padla tato památná věta:
"Mít tady skrytou kameru, asi by dnes vznikl úžasný film, přímo kasovní trhák - "Posranej s pochcanou na cestách"" 

Pak konečně vídím odpočívadlo. Odbočuji na něj s Heleniným autem v závěsu. Ale ouha - není zde nic, než dvě lavičky. Plynule zrychluji a vracím se na dálnici. V zrcátku vidím, jak Helena s Danou v druhém autě zoufale gestikulují.
No jo, to si zas něco vyslechnu o tom, že zabloudím i na dálnici, letí mi hlavou.

Konečně přejíždíme hranice a po pár kilometrech objevujeme první maďarskou čerpačku. Prudce odbočuji, zajíždím na parking a brzdím. Helena za mnou. "Parkujeme" způsobem, že by se za něj styděli i žáci v autoškole. Ale za to za rychlost, jakou jsme všichni čtyři vystartovali k místním toaletám, by se nemusel stydět ani Usain Bolt. A teprve v tomto okamžiku mi došlo, co měla znamenat předchozí šílena gestikulace holek v Oktávce ... Pak se přiznaly, že už víc jak hodinu doufaly, že někde zastavím ...

V euforii z nekonečné úlevy nám uniklo, že zas tak velké teplo není.
Až když jsme vystoupili na parkovišti výstavy a začali vybalovat, došlo nám, že je zima. A to pořádná. Na naše letní oblečení nebylo 13° C skutečně mnoho. Ke všemu se nedaleko objevily těžké černé mraky. A blížily se. Nezadržitelně. Neodvolatelně.
Než jsme došli se všemi věcmi z parkoviště do areálu, zvedl se silný vítr. Vrhli jsme se na stavbu stanů. První jsme zvládli postavit vcelku rychle. Teď ještě jeden. Každý k jednomu rohu a rozbalit kostru. Ještě přikolíkovat.
Nestihli jsme to. Přišel hodně silný poryv větru, podebral stan a naplnil ho jako vrchlík padáku. Čtyři dospělí lidi ho neudrželi a stan nabral rychlost a opustil nás. Tedy - včetně Heleny. Ta ho odmítala pustit. A můžu vám říct - vidět její barokní postavu, jak se dala do pohybu společně s vlajícím stanem - to byl pohled k nezaplacení.
Nakonec byly oba stany postaveny a ukotveny. V okamžiku, kdy jsme nastěhovali poslední věci dovnitř, začalo pršet. A pršelo vytrvale. Dlouho. A nepřestávalo.
Ale ono se také ochladilo. Mé milé dámy byly připraveny na všechny možné variace horka. Na zimu nikoli. Já tak nějak ze zvyku přihodil do tašky jednu mikinu. A to byla veškerá ochrana před nechutnou zimou pro nás pro všechny.
Výstavy v Szombathely - jak dopolední, tak i noční - jsou výstavy venkovní. Takže zimy i deště jsme si užili na několik let dopředu. A spaní pod výstavními stany bylo dalším "mrazivým" bonusem.

Nad ránem si moji mikinu půjčila Šárka, aby mohla na toaletu. Bohužel - ani pod pohrůžkou smrti u mučednického kůlu mi ji nechtěla vrátit. Chtěl jsem se na ni vrhnout a mikinu z ní strhnout, ale pak jsem si uvědomil, že když začne ječet, těžko budu v Maďarsku vysvětlovat, že to není pokus o znásilnění na veřejnosti ...

Ráno jsme v pošmourném počasí zabalili věci (déšť ustal kolem páté hodiny ranní) a přejeli nějakých 30km do Oberwartu na třetí výstavu. Tam nás přivítalo nebe bez mráčků a sluníčko hřející naplno. A tamní výstava je samozřejmě uvnitř v pavilonu. V pavilonu, kde není klimatizace ... 

Uplynulo deset měsíců, je konec května 2017, panuje nádherné počasí a my se ve stejné sestavě chystáme opět do Maďarska, na jih. Tentokráte do města Pápa, na dvě venkovní CACové výstavy v jednom dni.
Poučeni z "krizového vývoje minulých let" - tedy minulé návštěvy Maďarska, všichni balíme pár teplejších kousků oblečení.
Ale opět málo. Počasí si s námi znovu pohrálo.
Výstavy se konají na fotbalovém hřišti, v otevřené krajině, v absolutní rovině. Po příjezdu pofukuje větříček. Je chladněji, ale snesitelně.
Jenže v průběhu dne větříček postupně sílí, posléze se mění ve větřík a pak ve vítr. A nejen že zesiluje, on je také čím dál studenější. Teplota klesá ...
Dopolední výstavu jsme ustáli v pohodě.
Čekání na tu odpolední už bylo náročné.
Čekání na vstup kavalírů do kruhu nesnesitelné.
Zima už byla i našim pesanům - i když byli v klecích, které jsme uzavřeli do potahů, klece přikryli dekama, třásli se zimou i oni.
Když se blížil náš nástup, pobrali jsme je do náručí, schovali pod oblečení a snažili se zahřát je i sebe ...

Ale mělo to i svůj půvab - pozorovat ty stovky lidí, kteří vyhrabali z aut veškeré zapomenuté kousky oblečení - pracovní blůzy po manželovi nebo nemocniční župan, či se zahalili do psích dek - to bylo zajímavé ... Přinejmenším zajímavé. Spíše tragikomické.
Při odjezdu pronesla Helena: "A příště jedeme na výstavu na sever, třeba do Norska. Já se chci konečně ohřát !"

Těšili jsme se, že aspoň na zpáteční cestě si užijeme tepla ve vytopeném autě. Ale i o tuhle malou radost jsme přišli celkem bleskově. Již po pár kilometrech se nám začala dusit Šárka. Šest kavoušků a čtyři dospěli včetně výstavní výbavy v minimálním prostoru Octávie bylo na ni moc a nečekaně se u ní projevila alergie na kavalíří chlupy, které volně vířily kabinou. Takže zpáteční cesta probíhala s pootevřenými okénky.

Po roce opět stejná trojvýstava Szombathely - Oberwart.
Tentokráte v sestavě já, Helena a Dana, vyrážíme se smečkou šesti kavoušků a kingů jednou Octávií již v pátek. Auto praská ve švech a tahá bříško po zemi. Holky se připravily opravdu důkladně na teplo i na zimu. A dokonce i na příchod hladomoru. Ale nějak pozapomněly na mokrou variantu ... 

Přijíždíme do místa dění v pátek těsně před setměním. Pořadatelé nás vyhánějí na boční parkovací travnatou plochu - úzký pás táhnoucí se hodně do daleka. Hned první auto, "obytňák", na které narážíme po pár metrech, patří našim dobrým kamarádům ze Slovenska. Dlouho neváháme a stavíme náš výstavní stan vedle Kasanovců a začíná prima večírek.
Ráno, brzo ráno, zjišťujeme, jak velká chyba byla postavit si stan tak blízko areálu. Je sice fajn, že ke kruhům to máme kousek, ale už není fajn, že všechna auta chtivá zaparkování, musí projet kolem nás. Pěkně protivný, nečekaný, brzký budíček.
A navíc jsme si nějak nevšimli, že jediný asi desetimetrový kousek cesty, která není travnatá, ale prašná, je přímo před stanem. Maďarský prach padal ze stanu ještě na dalších třech výstavách a naše oblečení nemělo zrovna jasné barvy. Vypadali jsme jak tři poněkud obstarožní Popelky.
Obě výstavy, až na protivný vytrvalý deštíček,  jsme již všichni absolvovali v zásadě v poklidu se střídavými úspěchy. A opět, jako již tradičně na jihu, nám bylo všelijak - jenom ne teplo.

Večerní výstava skončila (pro nás) a my uklidili naše pesany do jejich klecí a kennelek a vyrazili do města na večeři. Máme tři hodinky času do závěrečných kruhů, tak proč toho nevyužít.
Večeře byla výborná. Dáváme si ještě desert a spokojeně platíme.
Na odchodu se Dana s Helenou omluvily a odešly ... 
No ano, přesně tam.
Po chvíli váhání se omlouvám Kasanovcům a odcházím tamtéž. Maja s Milanem míří zatím ke karavanu.
Opouštím místnost i restauraci a ubírám se stejným směrem. V kapse se mi začne vztekat telefon. Ale zvoní tak nějak divně - ten tón neznám. Vytahuji ho a vidím, že volá Martina H. Přes Messengera.
Co mi chce ?
Vždyť jsme si v životě nevolali a tady přece není.
Beru hovor:
"Ahoj"
"Ahoj, vy jste na výstavě v Maďarsku ?"
" Jasně, jsem. Jak to víš ?"
"Našel se pes a je prý váš. Mají ho ve výstavní kanceláři."
Zrychluji a během chvilky doháním Kasanovce.
"Kam tak rýchlo ?" ptá se Maja.
"Našli kavalíra je prý náš."
Maja zrychlila jak formule 1 po výjezdu ze zatáčky a nic nechápajícího Milana necháváme daleko za sebou.
A zatímco se zadýchaně ženeme k výstavní kanceláři, hlavou nám letí neveselé myšlenky, kdo že se to vlastně našel :
Že bych špatně zavřel klec a zmizel můj "mistr úniků" Rubens ? Ale ten byl v kleci s Fabiem. Takže, kde je ten druhý ?
Nebo že by to byl Genius či Olinka ? Maja nechala v karavanu pootevřená okénka. A při troše šikovnosti ...
Samozřejmě bylo vše jinak. Nebyl to kavalír, ale king.  Byl to Bertík, patřící nic netušící Daně, která si v klídku a pohodě kráčela s vyprázdněným močákem z restaurace.

Bertík si dokázal pootevřít kennelku, zanechal tam kamaráda Harta, podlezl pod stanovou plachtou a vyrazil na procházku. Nabral směr výstava a hrdě se procházel mezi kruhy. Zřejmě si vybíral, do kterého z nich se půjde předvést.
Po chvíli byl odchycen a předán do výstavní kanceláře. Když místní rozhlas již potřetí hlásil, že se našel kavalír, nenechalo to v klidu naši soupeřku v kruhu (a velkou kamarádku) ze Švýcarska, Anett Seidel. Věděla, že kavalírů tam moc není a zvědavě vyrazila do kanceláře. Samozřejmě poznala, že to není kavouš, ale king, a přesvědčila o tom i pořadatele, kteří začali s novým hlášením. Přihlásili se tři zájemci ... 
Ale Anett také poznala Bertíka. Na majitelku si nevzpomněla, ale věděla, že Dana patří ke mně. Neměla ovšem kontakt. Tak volala do republiky Martině a vše ji popsala. Martina okamžitě kontaktovala Zdenku. Nevěděla, že ta není se mnou. Zdenka ale zrovna řídila a hovor nevzala. Martina nakonec vše vyřešila přes Facebook a Messenger. Vzorná mezinárodní spolupráce při velkém detektivním pátrání ... 

Vidět výraz Dany, když nic netušící dorazila do kanceláře, kam ji mezitím nadirigovali Kasanovci a já držel v náručí Bertíka, kterého ji pořadatelé nechtěli vydat, dokud neukáže doklady - to byl pohled, na který se nezapomíná ... 

Chcete se u výstav pobavit ? 
Tak vyražte do Evropy.
A kam ?

NA JIH,  PŘÁTELÉ,  NA JIH !