BLÁZNIVÁ NEDĚLE !

MVP České Budějovice - 23.4.2017

Rok uplynul a je zde opět výstava v Českých Budějovicích. Po "hrůzných" zážitcích z loňského roku jsem se rozhodl, že tentokrát nepojedu sám, ale uspořádám hromadnou výpravu cizím autem. Nebudu muset řídit a když náhodou něco zapomenu, bude nás tam dost a dost, aby mi někdo vypomohl.

Po dlouhých týdnech logistických příprav a složitých domluv je plán výpravy konečně jasný. Sraz máme v 5:30 na čerpačce na sjezdu z D1 na Velkou Bíteš, kde nechám auto na parkovišti a přesednu si se svými psy do auta Heleny, která již bude mít na palubě Danu a Petru a společně pojedeme do ČB. Již v pátek jsme u nás namontovali na Helenino auto moji rakev (na zavazadla) a přidělali klece na střechu. Potud vše v naprostém pořádku.

V sobotu večer si vykoupu a připravím dva špindíry, kteří mají v neděli soutěžit o toho nejkrásnějšího psa (fenku). A držím časový plán a odcházím velice brzy do postele - již v 22:50.
Pohoda. Vše funguje.
Jenže v tomto okamžiku nastává první problém - nastavuji si budíka na 3:45, ale zapomínám nastavení potvrdit.
O problému samozřejmě nevím ...
V neděli ráno mne budí tlak v močovém měchýři a já pootvírám oči.
Ejhle. Světlo. Ale jak to ? To by být nemělo. Má být ještě tma. Něco je špatně.
Rychlý pohled na hodinky. Je 5:22 !!!
Průser - za 8 minut mám být o 35 km dál.
A já jsem ještě v posteli.

Burcuji do akce všechny životaschopné buňky svého otupělého těla a snažím se ho vybudit k nadlidskému výkonu.
Ve zrychleném sledu (hodně zrychleném) absolvuji toaletu, koupelnu, šatnu, okšírování smečky a vyrážím na ranní venčení. To absolvuji v rekordním čase a vracím se se všemi šesti (kupodivu) kavalíry před dům. Dva výstavně připravené jedince - Grace a Rubense - zavírám do auta a zbytek smečky hodlám odvést domů a vyrazit.
Jenže - oni si všichni mysleli, ze pojedou se mnou a vyrazili každej jinam - Fabio do výběhu, Kenzo ke druhému autu a Hagrid to bral zmateně napřeskáčku mezi oběma auty a výběhem. A Bastien ? Ten raději zmizel úplně - šel se na druhou stranu bloku podívat, jaké vzkazy v trávě mu tam nechaly fenečky.
A drahocené minutky mizí v nenávratnu ...
Téměř ochraptělému se mi konečně daří dostat je do jednoho místa (sousedi měli asi poněkud netradičního budíčka) a dopravit je zpět do bytu.
Beru věci a ověnčen jak vánoční stromeček sprintuji do auta.

Totálně zpocený padám na sedačku v autě, startuji a vyrážím na cestu. Již za jízdy volám Heleně a spol.
Je 5:48. Telefon zvedá Dana.
"Hele, Dano, já těžce zaspal. Nečekejte na mě, a jeďte do Budějek sami. Zkusím vás dohnat cestou."
A dozvídám se, že oni se také zdrželi a také ještě nejsou na místě srazu - prý objížďka. Houby objížďka - zaspali stejně jako já !
Takže platí původní domluva. Šlapu na plyn a velice se prohřešuji proti nařízení o max.rychlosti.
Stahuji značně časovou ztrátu a již za ... minut jsem u Velké Bíteše - čas nesmím prozradit, bylo by to na žalobu .

A vzápětí přichází další nečekaná zrada - sjezd z D1 na Velkou Bíteš je kvůli opravám dálnice uzavřen.
Nemám jinou možnost a tak tedy plynule pokračuji dále směr Praha. A opět volám. Určujeme jiné místo srazu - čerpačku před Velkým Meziříčím.

A v ten okamžik se projevil můj tradiční "Česko-Budějovicko-výstavní" problém. Kdysi jsme tomu říkávali "řídký případ s hustým běháním" ...
Takže zastávku vítám - brzdím smykem (doslova) na domluvené čerpačce a poklusem se sevřenými půlkami mizím tam, kam každý chodí sám ...
Ta úleva ...
Vracím se k autu a předpokládám, že druhé auto bude již parkovat vedle mého.
Houby.
Rozhlížím se po parkovišti a hledám známou modrou oktávku. A v tom zvoní telefon a kde prý jsem ...

"No přece tady. Na parkovišti"
"To my taky. Ale nikde tě nevidíme."
"No přece tady, v první řadě. Druhej zprava."
"Tady je ale jen jedna řada ....."

Stojíme každý na jiné benzince.

Ztrácím nervy a říkám:
"Jedu sám, dojeďte co nejrychleji za mnou a dovezte mi věci, hlavně klec. Zatím si vystačím s kenelkou."
Ony mají dost času. Do kruhu nastupují až kolem oběda - jen já jdu s Grace hned v první vlně.
Za chvíli se mi to rozleží v hlavě a určuji další místo setkáni - čerpačku u Měřína.
Dojíždím k ní a zjišťuji, že sjezd je opět uzavřen kvůli opravám. To už začínám být na mrtvici.
Volám holkám, nasraně popisuji situaci  a říkám jim, že se fakt potkáme až v ČB, že na ně nebudu čekat.
Jenže o chvíli později potkávám ty, "co chrání a pomáhají". Všiml jsem si jejich auta až v okamžiku, kdy jsem je předjížděl. Další infarkt, nejel jsem zrovna pomalu. Sundávám nohu z plynu a čekám jestli se za mnou rozblikají majáky. Naštěstí se jim zřejmě nechce tak brzo ráno ještě pracovat a nechávají mne jet. Samozřejmě ale musím zpomalit a držet tak nějak předepsanou rychlost. Zapřemýšlím a dochází mi, že holky budou stahovat časovou ztrátu.
Volám jim a ujasňuji si kilometráž, kde jsou. Krátký výpočet a vychází mi, že jsou tak 10 minut za mnou. A do sjezdu z D1 by mohly ztrátu ještě zkrátit.
Určuji další místo srazu.
Za sjezdem na Pelhřimov stojím na blikačkách a hypnotizuji hodinové ručičky.  Mé nervy se začínají podobat napnutým popruhům na bungee jumpingu. Nakonec z toho bylo minut jedenáct. Konečně přijíždí a na parkovišti u obchoďáku bleskově přehazujeme věci a psy k nim do auta a vyrážíme. Svoje auto nechávám opuštěné na parkovišti.

Sedám na místo navigátora a řeším další problém - po klasické cestě na České Budějovice je dnes vedena nezvykle dlouhá objízdná trasa za uzavřenou D1 a je přeplněná pomalu jedoucími kamiony v obou směrech. Tudy to nemůžeme stihnout.
Volím boční cestu a naviguji Helenu směr Želiv.
Krásna cesta, prázdná, rychlá. Jen se trošku kroutí ...
Nic pro žaludek některých spolucestujících. Je mi divné, proč Dana najednou přestala komentovat téma, o kterém jde řeč. Otáčím se - a Dana v rukou mačká rozevřený pytlík na psí exkrementy a s upřenýma očima a zatnutými rty sleduje cestu, kroutící se jako had ...

Přes veškeré nástrahy cesty nakonec šťastně dorážíme na výstaviště . Času už je méně než málo a tak bleskem parkujeme na prvním možném místě, skládáme klece, balíme věci, kratičce venčíme pesany a zrychleným krokem vyrážíme hledat ten správný pavilon. Ještě stiháme vyřídit startovní balíčky a již se začíná chodit v kruhu. Stihli jsme to za pět minut dvanáct ...  Tedy vlastně za minutu devět.
Převlékám se za člověka a sleduji, jak chodí  BH kluci.
A opět se zrádně hlásí "řídký případ s hustým běháním" ! V tom nejméně vhodném okamžiku ...
Začíná mi být ouvej. Kroutím se, mám křeče, ale vím, že na WC to již nestihám.
Začínám být lehce zpocený a mé milé dámy si toho všímají.
Starostlivě se ptají, co mi je.
Neuvědomuji si hrozící nebezpečí z jejich strany a svěřuji se jim. Začaly se šíleně smát - znají totiž předchozí ČB výstavy v mém podání.  Okamžitě si dělají ze mne legraci, že budu asi první vystavovatel, který se po..re v kruhu. A tuto teorii rozvíjí dál a dál do bizardních zápletek ... A já pomalu ani nevím, jak si stoupnout, aby se vše nestalo realitou ... A začít se smát - to by byla přímo katastrofa.

No - nepo..al jsem se.
Zato Grace to zvládla za mne - v okamžiku, kdy jsme chodili úvodní kolečko, si dřepla, a ....
Ten výbuch smíchu z určité strany výstavního kruhu musel být slyšet snad i v Brně.
Ale to nejhorší teprve přišlo - uklidit to po Grace. Vnitřní tlak mi trhal vnitřnosti, svěrače pracovaly naplno a tělo se chystalo vybouchnout. A v tomto stavu jsem se musel ohnout a uklízet. Zkuste si to - je to nezapomenutelný zážitek ...

Nikdy v minulosti jsem si tak moc nepřál, aby můj svěřenec dostal VD  a já mohl co nejrychleji opustit kruh. Vše bylo samozřejmě přesně opačně - Grace vyhrála a já si musel dění v kruhu vytrpět až do konce - pro představu času - chodilo 7 feneček ...
Konečně mohu opustit kruh. Chovám se velice nespolečensky, ani nepodám soupeřům ruku a prchám pryč. Do první ochotné ruky za kruhem strkám vodítko s Grace a mířím do rohu pavilonu. Byl nekonečně daleko ...  

Kdo z vás si umí představit, co vše jsem si od svých úžasných kamarádek potom vyslechl ?  Ty nekonečné narážky jsou v podstatě nereprodukovatelné ... Já na to jen odvětil, že Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě.

Jenže ani ve snu by mne nenapadlo, že tentokrát budou mlíti expresním tempem.
Skončili kavalíři a začínali kingové. A Dana říká: "Dnes bych mohla mít i šanci, pokud Bertík nezakulhá."
Bertík nezakulhal - zato Dana v kruhu blbě došlápla a plácla s sebou jak dlouhá, tak široká ...

A měli jsme vhodné téma na cestu domů. A že jsem ji nešetřil, to je asi každému jasné ... 

A bonbónek na závěr ?
Když mne Helena dovezla k mému autu v Humpolci, marně jsem hledal  klíče od auta. Nebyly. Zmizely. Prohledával jsem jednu kapsu za druhou, potom tašky, znovu kapsy - nic.
Tak jsem ze zvyku vzal za kliku od auta - a ono se otevřelo - celý den tam stálo nezamčeno.
Klíče jsem nakonec našel.

Použity fotky Luďka Novotného s jeho laskavým svolením.